národní socialismus Ideologie Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), známější po názvem Nacistická strana, která vznikla v roce 1919 a v letech 1933-1945 vládla v Hitlerově Německu. Národní socialismus v podstatě slučoval dvě doktriny: fašistickou víru, že národní jednotu může nejlépe zabezpečit všeobjímající stát řízený stranou s jedním nejvyšším vůdcem, ztělesňujícím národní vůli, a rasistické přesvědčení o nadřazenosti árijské rasy, z něhož vyplývá, že jiné rasy lze plným právem porobit nebo i zcela zlikvidovat. Po intelektuální stránce byl národní socialismus méně sofistikovaný a méně zajímavý než francouzský nebo italský fašismus, i když navenek byl ze všech nejpompéznější a v jistém směm nejúspěšnější.
Politický úspěch národního socialismu spočíval ve schopnosti syntetizovat často protichůdné prvky do jednotné doktriny s universální přitažlivostí - socialismus pro dělnickou třídu, antibolševismus pro zaměstnavatele, nacionalismus pro tradicionalistické konzervativce a antisemitismus pro všechny, kteří hledali obětního beránka, na něhož by svedli prohru v první světové válce a ekonomické katastrofy dvacátých let. Doma měl tento recept ohromný úspěch, ale na mezinárodním poli způsobil oslabení osy Berlín-Řím- Tokio, válečné aliance mezi Německem, Itálií a Japonskem. Itálie měla všechny důvody obávat se německého nacionalismu, jelikož ten mohl oživit separatistické tendence v bývalém Jižním Tyrolsku a byl špatnou předzvěstí pro italské záměry v Africe. Japonsko si jen stěží mohlo neuvědomovat, že Hitlerovy ambice ohledně árijské rasy nenechávají mnoho prostom pro jeho vlastní rasu a že v rétorice jeho předválečných projevů až příliš často zaznívaly slova o "žlutém nebezpečí".
Nacismus si činil nárok na intelektuálnost, avšak ta značně zaostávala za nadšením pro bmtální sílu a kultem vůdce. Liberálové často obviňovali Hegela, že to byl on, kdo položil základy nacismu (viz Popper, sv.II). Sami nacisté často prohlašovali, že jsou intelektuálně spřízněni s Nietzschem. Ve skutečnosti byl Hegelův konzervativní liberalismus autoritářský jen částečně, a to, že trval na vládě zákona a ústavní ochraně individuálních práv, se k nacismu naprosto nehodilo. Zatímco italský fašismus se mohl yychloubat Gentilem, francouzský pak BARRESEM a MAURRASEM, nacismus zůstával intelektuálně neplodný. Jediným "filosofem" nacismu byl Alfred Rosenberg (narozen roku 1893, oběšen v říjnu 1946 jako válečný zločinec). Jeho nejznámější dílo Mýtus dvacátého století (1930) je rozháranou směsicí rasistických a národních (volkisch) idejí, volně roubovaných na historii evropské kultury, v níž se prapodivným způsobem snaží dokázat, že vše, co v evropské historii za něco stojí, je nordického pÚvodu.
Národní socialismus je zajímavý spíše ze sociologického než z intelektuálního hlediska. Nejlépe se s ním uměli vypořádat autoři, kteří jej chápali jako intelektuální patologii, ať už ji interpretovali jako epizodu v dějinách masové společnosti (Arendtová) či jako reakci na touhu po transcendentnu (Nolte). Nacistický "socialismus" neznamenalo mnoho víc než to, že práva státu přesahují práva soukromých vlastníků; jeho apel na Volk nebyl ničím jiným než ospravedlněním likvidace druhotných organizací liberální společnosti, zvláště odborových svazÚ, a podněcováním obyvatelstva k válce. Nejzajímavějším rysem nacistické ideologie byl . její ambivalentní vztah k revoluci. Zatímco Bares a Maurras byli výslovnými odpůrci francouzské revoluce a liberalismu, Mussolini byl vždy stejnou měrou přitahován jako odpuzován marxismem. Nacismus byl apotheosou této ambivalence - prezentoval se zároveň jako kontrarevoluční i jako revoluční. Jeho psychologická přitažlivost byla evidentně podobná přitažlivosti všech druhů revolučního utopismu (srovnej Cohn), a i když se verbálně považoval za statický ideál korporativního státu, příznačnější stránkou nacismu bylo - v rétorice i praxi - cosi podobného permanentní revoluci. Instituce měly cenu, jen pokud vyjadřovaly národního ducha a přibližovaly vítězství árijské rasy - kterákoli mohla tudíž být, kdykoli bylo třeba, smetena. To je pouze jeden z mnoha důvodů, proč se národní socialismus vzpírá asimilaci s předchozími formami konzervatismu či autoritářství a proč nacistická verse fašismu představuje mnohem víc než kumulovanou reakci na hospodářskou krizi, která v meziválečných letech zasáhla téměř všechny země.
Ztělesnění národního socialismu v Hitlerově horečnatém géniu není v tomto smyslu nahodilé. Právě jeho politický oportunismus a galvanizující energie umožnily nacistům získat volební podporu. Slibovali znárodnění i ochranu soukromého vlastnictví, zdůrazňovali industriální moc i jedinečné přednosti rolnictva, podtrhávali nutnost radikálních i konzervativních opatření. Jedinými konstantami byly důraz na národní expanzi, rasovou čistotu a "vůdcovský princip". Válka byla nevyhnutelným dÚsledkem spojení těchto aspirací s tvrzením, že v mezinárodní politice má pravdu ten, kdo má moc. Totální porážka v roce 1945 byla verdiktem, proti němuž nemohl žádný národní socialista nic namítat. Viz FAŠiSMUS, NACIONALISMUS, RASISMUS. AR

odkazy
Arendtová, H.: The Origins (){Totalitarianism. New York: Harcourt Brace, 1951.
Cohn, N.: The Pursuit (!{ the Millennium. Londýn: Paladin, 1970.
Nolte, E.: Three Faces (if Fascism. New York: Holt, Rinehart & Winston, 1965.
Popper, KR.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha: OIKOYMENH, 1994.
Rosenberg, A.: Race and Race History, red. R. Pois, Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1970. (Včetně výňatků z The Myth ofthe Twentieth Century.)